autor: Lukáš Tkadlec | kategorie: zprávy | vydáno: 27.06.2011

Dne 7. - 9. června 2011 se konalo Mistrovství Evropy juniorů a dorostenců. Já dostal příležitost na tomto mistrovství reprezentovat Českou republiku. Nyní bych Vám nejen více přiblížil průběh celého šampionátu z vlastního pohledu, ale i částečně zasvětil do své předsoutěžní přípravy.
Vzhledem k nepříznivé váze okolo 76,5 kg musela má příprava začít již několik dní dopředu. Bylo třeba dostat se do váhové kategorie 74 kg a to za každou cenu. Kdyby se mi nepodařilo dostat pod tuto váhu v den a čas vážení, znamenalo by to, že bych nemohl startovat. Takovou chybu bych si nemohl dovolit, i když později se vyskytlo mnohem více jiných. Přibližně pátý den před soutěží jsem začal zvyšovat příjem vody oproti normálu a vrchol nastal den před odletem, kdy jsem do sebe odhadem dostal okolo 11 - ti litrů vody. Tento den jsem taky absolvoval svůj poslední lehký trénink. V tréninku se dařilo a celkově jsem v tréninku předvedl výkony 270, 170, 250. Vezmeme-li v potaz, že tyto výkony byly dosáhnuty v plném objemu tréninku a s důrazem na provedení dle pravidel IPF, tak jsem si ani nepřipouštěl možnost, že to nepůjde.
Celá česká výprava, čítající celkově 6 členů - čtyři závodníky (Filipa Sobotku, Martinu Koutňákovou, Lukáše Tkadlece, Jakuba Sedláčka), Milana Špingla v trenérské pozici a Vladimíra Popa v pozici doprovodu - vyrazila v úterý 7. 6. Po příletu jsme ihned byli dopraveni do zamluveného hotelu, kde bydlela i většina výprav z jiných zemí. Tento hotel se nacházel na úplném kraji města Newcastle Upon Tyne, odtud bylo snad všude daleko. V blízkosti bylo pouze několik dálnic, vedoucích různými směry. Ale nejdůležitější bylo, že se blízko nacházel Burger King, jenž sehrál klíčovou roli. Den za dnem uspokojoval nejdůležitější potřeby našich dvou drobků ve výpravě Milana Špingla se soutěžní váhou 147 kg a Miry Popa s váhou okolo 115 kg.
Na druhý den jsme se již vypravili na místo konání soutěže. Tento den měl závodit nejmladší z nás Filip Sobotka. Ještě u hotelu nás čekalo nemilé překvapení. Do přítomného autobusu, jenž čítal asi 32 sedadel, se těch 60-70 čekajících lidí opravdu nevešlo. Naštěstí pořadatelé tento problém s přepravou závodníků již v dalších dnech vyřešili, prostřednictvím přivolaných taxíků. Doprava vždy probíhala tak, že dle „jízdního řádu“ byl přistaven autobus, který nás na halu a zpět odvezl.
Samotná soutěž se konala v malé vesničce jménem Newbiggin by the sea, která byla od hotelu vzdálena asi 20 minut jízdy, v místním sportovním centru. Hala byla prostorná, ale po chladných nocích velmi promrzlá. První den jsem se musel velmi přesvědčovat, abych neonemocněl. K rozcvičení bylo možno využít 4 stanoviště ve dvou místnostech. Pořadatelé také po celou dobu šampionátu nechávali pro závodníky, jak v rozcvičovně, tak na place, balenou vodu. Nicméně na řadě už byl Filip, aby se nám předvedl. Konečná nominace byla velmi pozitivní, s náskokem 50ti kilo v ní obsazoval první místo. Filipovi se však nedařilo zkrotit jeho nervozitu a ani nám se to nepovedlo. První dva pokusy si nedokázal pohlídat hloubku. Naštěstí přišel třetí pokus ve dřepu, který úspěšně zvládl, a po něm už se aspoň trochu uklidnil. Bohužel to znamenalo ztrátu náskoku a ani na benči, ani v mrtvole se mu nepodařilo další získat.
Pro mě byl tento den poslední den před soutěží. V tuto dobu jsem si měl hlídat vodu okolo půl až jednoho litru. Realita byla trochu jiná a nakonec jsem vypil asi litr a půl až dva vody a navečer navážil 74,6 kg, což bylo vcelku pozitivní. Nicméně v den soutěže ranní váha ukázala 72,6. To bylo malou předzvěstí, že by nemuselo být vše v pořádku. Ale budiž, byl jsem rád, že jsem vůbec dostal váhu dolů, a v tu chvíli bylo o starost méně. Postupně během dnes jsem si hlídal, abych se držel okolo 73,7, podle toho pil a snažil se co nejvíce nacukrovat.
Při odjezdu od hotelu na halu jsme se pro změnu opět nedostali do přistaveného autobusu. Chvíli jsme čekali na taxíky, které měly přijet. Ale ani ten, který jsme si vyhlédli, nebyl určen pro nás, o čemž nás přesvědčila skupina nedočkavých Rusů, kteří se tam prostě za každou cenu museli dostat. Času bylo dost, takže nebylo třeba se nějak nervovat. Kontrola vybavení pro mou kategorii začínala 14:30, vážení v 15 a samotná soutěž v 17 hod.
Tentýž den ráno ještě soutěžila Martina Koutňáková. Její závod začínal v 11. Martina velmi mile překvapila svým ledovým klidem. Teda ledový klid to byl, srovnám-li to s jinými soutěžemi, na kterých jsem ji viděl. Konečně také začala předvádět řádně hluboký dřep, který byl až dosud vcelku problém a z nějž sem u ní já osobně měl největší strach.
Pak už jsem přišel na řadu já a kontrola vybavení. Nejprve jsem jistil, že se mi podařilo zapomenout průkaz totožnosti. Naštěstí jsem u sebe měl aspoň řidičák. Poté mi při kontrole vybavení nejprve rozhodčí neuznali náhradní dres na dřep. Poučili mě, že po tom, co je konec vtažen dovnitř, by tento konec neměl být ještě přišitý k dresu. Ale i rozhodčí se mohou splést, jak jsme se později dozvěděli. Je pravda, že to bylo nepodstatné, neboť jsem ten dres nepotřeboval. Dále jsem měl to štěstí, že mi rozhodčí nechtěli uznat benčový pásek á la starý hasičský. Dvěma rozhodčím to nevadilo, ale neoblomného Rusa se jim nepodařilo přesvědčit. V této chvíli nastoupil Mira a předvedl nám své umění s pilou. Ruku si přitom neuřezal a tak mohl být pásek úspěšně označen logem EPF.
Po kontrole vybavení následovalo vážení, ke kterému se měli všichni závodníci dostavit v přesně daném pořadí. Navážil jsem 73,6 kg a nahlásil jisté základy 245, 160, 230. Po vážení jsem měl asi tři čtvrtě hodiny volno. V té chvíli jsem se snažil dostat do sebe ještě další cukry, hodně vody a nějaký nakopávač. Vše tak, aby to stažený žaludek nevyklopil.
I přes neblahé ohlasy některých členů výpravy, jsem svoji rozcvičku začal hodinu před soutěží, což se některým zdálo moc. Mě osobně to tak vyhovuje. Radši se pořádně rozcvičím, z nervozity zajdu milionkrát na záchod, a to v době, kdy mám čas, neboť mezi disciplínami moc času nebude. Dosud jsem nesoutěžil na soutěži, kde mezi disciplínami nebyla minimální pauza dvě až tři hodiny. Myslím, že jsem tedy zcela správně očekával, že těch dvacet až třicet minut, které tady byly k dispozici, bude možná trochu rozdíl.
Rozcvička proběhla docela v pohodě do 155ti bez dresu, 175 polodres. Dále 205 a 225 dres s bandážemi ne na krev, aneb rozcvička jak jsem zvyklý. Jediný rozdíl, který jsem zaznamenal, byl docela lehce oblečený dres. Na tréninku to někdy bývala i dvacetiminutová procedura. Přišel na řadu první dřep. Rychle jsem si musel vzpomenout na kachní chůzi v bandážích, na dojití k čince je jen minuta. Úspěšně se dostal pod činku, tam si moje tělo konečně uvědomilo, že to je trochu těžké a že se budu muset snažit. Snaha byla až taková, že jsem chtěl stoprocentně plnit všechna doporučení a jít do toho rovně. Jak se ukázalo, tak to nebyl nejlepší nápad. Po malinkém podřepu jsem se s činkou vyvrátil dozadu. Bohužel tímto se částečně začala hroutit má představa o úspěšném dřepu, na který jsem spoléhal.
Naštěstí nemám problémy opakovat pokus na stejné váze, takže na podruhé, bez experimentů už to šlo. Nicméně přišel třetí pokus na 265 kg, při kterém jsem opět udělal další hloupou technickou chybu, nepohlídal si hloubku. Hned jak jsem začal zvedat, tak mi to problesklo hlavou a psychicky tento pokus vzdal. Ono by to ani tak nemělo smysl, ta hloubka by tam nebyla.
Poté přišel na řadu benchpress, už od začátku jsem cítil, že dnes to není vůbec ono. Od první rozcvičovací série jsem pociťoval, že tomu minimálně chybí rychlost. Hned poté jsem přešel na 125, ale už těch bylo docela těžkých. Navléct se do dresu a u hups na 150, opět trochu překvapivě těžkých. Raději jsme přehlásili základ na již pohodových 155. Dalším pokusem byla snaha aspoň trochu zachránit situaci na 165ti. U druhého pokusu se mi nepodařilo trefit dráhu. Třetím hodně těžkým pokusem konečně zvednuto, nicméně za pokles neuznáno. V tu chvíli bych sice bral jakýkoliv jiný technický prohřešek, ale co už. Při tomto pokusu mě bodlo v zádech a myslel jsem, že končím. Nejel jsem však tak daleko, abych to před mrtvolou ukončil. Postupně jsem to zahřál, rozcvičil a snažil se nevnímat.
Aspoň u mrtvoly jsem si chtěl napravit reputaci, ale hororový den ještě neskončil. Vzhledem k průběhu soutěže, jsem oproti původnímu záměru zvýšit základ, nechal ten nahlášený u vážení. Prvním pokusem tedy 230. Na druhý pokus rovnou na osobní soutěžní rekord 250, ani mi to nepřišlo nějak těžké. Zvednul jsem a pro změnu udělal další chybu, podíval se pod sebe a důsledkem byl pokles činky. V tu chvíli jsem se chtěl už zahrabat do země a začal hledat nejbližší díru. Na třetí pokus jsme nahlásili 255, což by znamenalo ještě konečné 6. místo a to by byl vzhledem k dosavadnímu průběhu ještě úspěch. Na tento pokus jsem si věřil, ten předchozí nebyl nejtěžší a v tu chvíli jsem se cítil i na 260. Hlavní bylo, abych se opět nepodíval někam do háje. Činku se mi podařilo zvednout, pocitově jsem to dotáhl líp než druhý pokus a soustředil se na to, ať se dívám co nejvíc někam do stropu. Hádám, že rozhodčí čekal na to, až se podívám na něj, ale to jsem tentokrát neměl v úmyslu. Dlouho jsem vyčkával na pokyn, ten nepřicházel. Říkal jsem si, jestli jsem ho náhodou nepřeslechl a snažil se podívat na hlavního. Už sem viděl, že dává ruku dolů, ale ještě ji zvedl. V tu chvíli jsem to držel už dlouho a rozhoupal se. Rozhodčí konečně odmávl. Následoval blackout, po dvou marných pokusech udržet se na nohou, mě Mira musel odnést. Za toto komediální číslo jsme obdrželi náležitý potlesk. Pokus opět neuznán, hádám taky pokles. Tím skončilo mé účinkování na této soutěži a zároveň moje nejhorší noční můra. I když stále čekám, že se probudím z tohoto snu, tak furt nic. Celkově 8. místo. O dva dny později, když jsem spatřil, že by mé druhé plánované pokusy stačily na 5. místo a mohlo by se bojovat o čtvrté, jsem si začal rvát vlasy. Ale na „kdyby“ se nehraje.
Následující den z našich ještě startoval Jakub Sedláček. Den za dnem nám „zelenáčům“ připomínal, jak je důležité dát základní pokusy. Také jsme byli ujišťováni, jak je to u něj v pohodě, no a nakonec z toho taky měl málem peklo. Všem zatrnulo, při prvním pokusu na dřepu (305). Zrovna lehce nevypadal a ještě byl neplatný. Druhým však své zaváhání napravil a třetí (310) už byl panel. Bylo štěstí, že se Kubu na začátku podařilo přemluvit jít základ na 305ti. Jeho plánem bylo začít na 310ti. Smekám před kuráží, kterou předvedl a celkový klid, s nímž zvládl situaci po prvním pokusu. Co mě ale na Kubovi opravdu překvapilo, byla jeho „nezbytná“ suplementace. Do Anglie si sebou přivezl malou krabičku BCAAček, 4 litry Coca coly, asi 10 tatranek a nějaké sušenky. Na to jak vypadá a jak mu to zvedá, tomu doteď nemůžu uvěřit.
Následující den jsme pomáhali slovenské výpravě. Robertu Valachovi se však nezadařilo a nedal základ na dřepu. Potom jsme s nimi vyšli poprvé i do Newcastlu. Na první pohled docela pěkné město, je škoda, že jsme ho neměli více času prozkoumat. Všechny nás však zaujal zajímavý fakt. Okolo 7. hodiny večer byly ulice značně vyprázdněny. Za to okolní diskotéky a bary, kterých bylo skutečně dost, byly už v tuto dobu velmi slušně zaplněny.
Další den nás již čekala cesta domů. I přes to, jak to nakonec dopadlo, jsem rád, že jsem měl tu příležitost zúčastnit se této akce. Z počátku jsem to sice bral za velký neúspěch se silně demotivujícím účinkem, ale s odstupem času se na to dívám jinak, úspěch už je vůbec mít tu možnost se zúčastnit. S tímto pohledem už přišla i nová motivace na sobě ještě víc zapracovat, ať si to můžu, bude-li to možné, v příštím roce zopakovat.
Nyní je na čase se pomalu začít připravovat na další soutěže. Rozhodně už v žádném případě se nebudu cpát se do nižších váhových kategorií. Odvodňovat se mi sice daří lehce, ale rozhodně to nemá příliš pozitivní efekt. Pro příště tedy už v kategorii do 83 kg. Nakonec bych také chtěl poděkovat oddílu SK Kuřim, Jiřímu Skopalovi, Mirovi Popovi, svým rodičům, firmě Smartlabs za pomoc na konci přípravy a všem ostatním, kteří mi v přípravě pomáhali a podporovali mě.

Diskuze ke článku na našem fóru!

"Autorská práva vykonává autor. Jakékoli užití částí nebo celku, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem (mechanickým nebo elektronickým) i v jiném než českém jazyce bez písemného svolení autora je zakázáno."