autor: Mgr. Martin Košnar | kategorie: zprávy | vydáno: 04.10.2011

Když bylo odhlasováno, že mistrovství světa WUAP (World United Amateur Powerlifting) bude v roce 2011 v USA v Atlantě, vědělo se, že pro řadu evropských lifterů bude problém ve Státech závodit. WUAP má nejsilnější pozici v Evropě a cesta do USA není stále úplně nejlevnější záležitostí. Z Evropy tedy do státu Georgia odcestovali jen ti, kterým to dovolila jejich finanční situace. Sedmičlenná výprava z ČR čítala 5 závodníků, trenéra Zdeňka Fantu a mého otce, který si udělal zajímavý výlet.



Než se dostanu k závodům, věnoval bych pár řádků přípravě. V květnu jsem se rozhodl, že na MS v USA chci startovat. Termín koncem září je však pro mě maximálně nevyhovující. Příprava vrcholící v létě není pro liftera, který se obléká do různých polyesterových dresů, znemožňujících mu pohyb, dýchání a kvalitní odsávání potu, příliš velká výhra. Ano, jistě je možné namítnout, že letošní léto nebylo zrovna tropické, ale já k tomu připojuji ještě poměrně náročnou práci na Máchově jezeře. Není možné se kvůli množství práce příliš zdržovat na tréninku a fitko Petra Březny v České Lípě je také zhruba 20 km daleko. Zároveň mě nebaví být ve veřejném fitku za exota a proto jsem se připravoval maximálně RAW (bandáže a pásek). Tam jsem se dostal na svá kila, tzn. dřepovat s 300 kg na opakování, to samé na tahy a tlačit přes 200 kg. Se svým sparingpartnerem jsme zkoušeli opakování na benchpress. Milan Michel se dostal na 14 opakování se 110 kg a já poprvé v životě zvládl 10 opakování se 180 kg.

Větším problémem v létě je pro mě strava, když většinu dne strávím na recepci a večeřím pozdě v noci. Prvotní koketování s kategorií do 110 kg jsem v průběhu srpna rychle zavrhl a dohnal svých 120 kg plus minus 2 kg ?

Velkým plusem pro mě byla kompletní nový výbava od firmy Inzer. Zároveň se ovšem stala takovým malým danajským darem, protože džínový dres Leviathan na dřep je zcela odlišný od mého zaběhlého ACE od Metalu. Musím ale potvrdit, že zásadní rozdíl vidím v pohodlí, který Leviathan při dřepu nabízí, už to, že ramínka na suchý zip nejsou tak „tlustá“ a činku je možno pohodlněji usadit na nižší část trapézu, což alespoň mě u ACE nešlo. S tímto novým běloskvoucím dresem jsem se sžil poměrně rychle a rozhodně jsem se nebál čtyřstovkových dřepů. Diametrálně větším problémem byl ovšem nový trojvrstvý RAGE X na tlak na lavici. Přiznávám bez mučení, že po x tréninkách jsem nebyl schopen s tímto nesmírně tvrdým dresem cokoliv spustit na hrudník a zároveň dotlačit. Tento dres vyžaduje mnohem delší a svědomitější přípravu a to jsem lehce podcenil. Poslední trénink před odletem jsem byl nucen zariskovat a pokusit se ještě jednou o zvládnutí základu v tomto dresu – což nesnáším. Pokud nemám dostatečně lehce a technicky bezchybně zvládnutý základ, necítím se úplně nejlépe. Už se mi to párkrát vymstilo, naposled loni v Trnavě. I tento trénink však vyšel naprázdno. Musel jsem se uchýlit k tomu, že jsem se s Vladem Urbanem, výhradním dovozcem značky Inzer do Evropy dohodl, že proste v RAGE X nenastoupím. Druhý den jsem na sebe hodil moji stařičkou Katanu a švihnul jsem si základ 280 kg na pohodu. V novém Fusionu na pozved se mi také zvedalo příjemně a rychle jsem se dostal na svých 320 kg.

Do Atlanty jsme s otcem odletěli 17. září. Druhý den dorazil veterán Tomáš Veselý a jeho kolega Vratislav Tondr. V pondělí pak dorazil zbytek výpravy ve složení Jan Vrba, Jan Kalinič a Zdeněk Fanta. První dny jsme věnovali brouzdání po Atlantě. Třetí den jsem si ujasnil názor, že nenávidím hamburgery, hranolky a Coca-Colu už budu pít jenom na Vánoce. Kdo nebyl v USA, nepochopí. Vrcholem všeho byla návštěva podniku společnosti King Burger ve čtvrti, kterou osídlilo obyvatelstvo afroamerického původu. Stařík na kapačkách za stolem, roční dítě na stole, nepořádek a udivené pohledy dvou policistů – též afroameričanů – na nás, čtyři europoidní individua, nás přesvědčil, že jsme nenavštívili zrovna turisty nejvyhledávanější stravovací zařízení. Načež přišel bezdomovec – běloch, který se nám bohapustě vysmál, že tam jsme, sedíme a jíme, a který sám pak odešel na WC, napustil si plné umyvadlo horké vody, v níž si ohřál nudle, pozřel je a ve zbytku si umyl hlavu a odešel. Rozdíl mezi nejlevnějším fastfoodem v USA a tak trochu jinou dražší restaurací stejné značky v Evropě je opravdu markantní. Zapřísahal jsem se, že už do fastfoodu nikdy nevkročím, i kdybych měl umřít hlady. S touto přísahou se ovšem zároveň stalo problémem stravování po další dobu našeho pobytu. Naštěstí jsme časem objevili i další varianty, alespoň vzdáleně připomínající evropský stravovací standart a byli jsme tak nějak spokojeni. Částečně negativní náladu zahnala neuvěřitelná vstřícnost obyvatel, ochota na cokoliv odpovědět, vysvětlit či poskytnout jakoukoliv další informaci. Návštěva World of Coca-Cola, muzea tohoto nápoje, byla nesmírně zajímavá a poučná. Atlanta je totiž místem vzniku celosvětově oblíbené limonády. V řadě směrů největší akvárium na světě Georgia Akvarium bralo dech svojí obrovitostí, rozmanitostí a delfíní show vypadala s živou hudbou, zpěvem, světelnými efekty, fontánami a dokonalými kulisami jako malý muzikál. Atlanta historical centrum zaujalo hlavně expozicí o občanské válce.

K samotným závodům. Ty probíhaly souběžně v ubytovacím zařízení – hotelu Clarion. Kongresový sál splňoval podmínky soutěže. V jednom sále byla dobrá rozcvičovna, v druhém se závodilo. Nutno podotknout, prostory nebyly z největších. Pokud by se dostavilo 300 závodníků, jako na poslední MS do Trnavy, těžko by se tam všichni vešli. Šampionát však co do počtu závodníků probíhal v komornějším duchu, takže to bylo jak se říká – na pohodu.

První do bojů zasáhli veteráni Tomáš Veselý a Jan Vrba. Tomáš získal zlato v masters 40 – 49 do 140 kg za výkon 265 kg. Jan stříbro za 160 kg v kategorii masters 45 – 49 do 110 kg. Jan Kalinič získal bronz v kategorii submasters 37 – 39 do 110 kg. Zatlačil 190 kg. Jediný zástupce kategorie open Vratislav Tondr (kat. do 90 kg) získal za 180 kg stříbro.

Já závodil tradičně v trojboji. Mojí bolístkou posledních let je hloubka dřepu. Musím prostě mít někoho spolehlivého, kdo mi dá znamení, až v hloubce, požadované rozhodčími, budu. Jelikož mi šlo o získání absolutního prvenství napříč kategoriemi, rozhodli jsme se cokoliv neriskovat a jen sbírat kila. Základ ve dřepu 380 lehoučce, ale pouze 2:1 platné a samozřejmě hrozila nedostatečná hloubka. Druhých 400 stejně lehce a platné 3:0. Třetí pokus 415 znovu lehce zvednuto, ale 1:2 neuznáno kvůli hloubce. Musel jsem si na body hlídat Američany Beanlanda (880 kg v kat. do 90 kg) a Brandona (915 v kat. do 110 kg), proto jsem nechtěl už nic nechávat náhodě. První benchpress na 280 lehce, stejně tak druhý pokus na 300 a stejně tak na 310. Pokus o překonání mého vlastního světového rekordu čtvrtým pokusem (323 kg) však skončil těsně před dotlačením.



Pozved pak už 300, 310 a 320. Opět starý problém oteklých dlaní a prstů po benči a s tím související nedostatečný úchop. S tímto problémem se zatím nedovedu vypořádat. 1030 kg v trojboji tak stačilo na vítězství v kategorii před Francouzem Michelonem a Švédem Palenem a také znamenalo absolutní prvenství.



Na AGM, schůzce představitelů jednotlivých států, se rozhodlo, že na dva roky se šampionát opět vrací do Evropy. Standardem se staly podkolenky na pozved a do funkce viceprezidenta byl zvolen pan Rudolf Siska. Můj dík především patří mému týmu, který mě doprovázel a to Zdeňkovi Fantovi, Janu Vrbovi a Janu Kaliničovi, kteří se o mě bezvadně starali a také Zdeňkovi Košnarovi, mému otci, který mi také všemožně pomáhal. Nemalý dík patří firmě Smartlabs, která mě v průběhu přípravy zásobovala doplňky výživy a firmě Inzereurope, která se postarala o equipment, firmě Rekultivace Ústí nad Labem a K2H Tomáš Havel za prostředky, které mi umožnily závodit v USA.

Diskuze a fotogalerie ke článku na našem fóru!

"Autorská práva vykonává autor. Jakékoli užití částí nebo celku, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem (mechanickým nebo elektronickým) i v jiném než českém jazyce bez písemného svolení autora je zakázáno."